Rozhovor s Jaroslavem Duškem
Jaroslav Dušek je nejen skvělý herec, režisér, scénárista a moderátor, ale především báječný člověk. Setkání a rozmlouvání s ním bývá příjemné, inspirativní a mnohdy by se dalo říct, že má až ozdravné účinky. Představení Čtyři dohody podle stejnojmenné knihy mexického autora Miguela Ruize, v němž Jaroslav Dušek již několik sezón exceluje v divadle Lávka, bývá pravidelně vyprodáno. Není divu, protože v něm jednoduše a na krásných příkladech popisuje naše tradiční životní schémata a ukazuje cestu k osobní svobodě.
Již osmnáct let bydlí s rodinou v Černošicích. Věřím, že rozhovor, který jsem s Jaroslavem připravila do tohoto předprázdninového Zpravodaje, pro vás bude příjemným počtením.
První otázka je taková obecná a k zamyšlení. Vnímáš stejně jako
já současnou „světovou ekonomickou“ krizi jako velkou výzvu pro
člověka k jakémusi zastavení a zamyšlení nad způsobem našeho
pobývání na této Zemi?
Myslím, že to je jeden z průvodních jevů oné velké změny, o níž
hovoří mnoho domorodých systémů a proroctví. Dospěli jsme do situace,
kterou čínská Kniha I-ťing nazývá „Převaha velkého“, tedy
k momentu, kdy trám už je tak dlouhý a tlustý, že se prolomí vlastní
vahou. Stojíme tváří v tvář své nenasytnosti, bezohlednosti,
bezcitnosti, vychytralosti a chamtivosti. Nicméně situace není tak
beznadějná, jak by se mohla zdát. Pokud nepodlehneme strachu, může nás
vést k úlevnému pochopení, k prohlédnutí, k soucitu, k vědomí
sounáležitosti se všemi tvory, bytostmi, s Matkou Zemí, se Sluncem,
s Velkou Matkou, ke zvýšení citlivosti a k probuzení svědomí. Starý
systém se hroutí a nový je zatím jaksi v nedohlednu. Je to situace, kdy se
rodí něco nového. Otevírá se prostor i čas. Pro někoho jde o období
zmatku, strachu z neznáma a nejistoty, pro ty, kteří nelpí na starém a
přežilém, jde o čistění, rozpouštění a osvobození. Každý je touto
změnou zasažen a dotázán. A záleží na každém, jak odpoví. Inspirací
mohou být třeba knihy Mayský kalendář od Carla Johanna Callemana, Kosmický
had od Jeremy Narbyho anebo třeba právě vydaná knihy Christiny Page 2012 a
Galaktický střed – Návrat Velké Matky.
Máš na střeše svého domu už nějaký čas instalovány sluneční
kolektory. Řekni mi, kdy sis je pořídil, jak jsi s nimi spokojen a jestli je
můžeš lidem doporučit. A také jestli bys uvítal, kdyby se ve větší
míře používaly na veřejných budovách - třeba školách, úřadech
apod.?
Kolektory máme na domě asi dva roky, nechali jsme je instalovat při obnově
střechy. Pracují pěkně, vodu ohřívají i při nepřímém slunci,
pracují v zimě i v létě, protože jde o vakuové trubice, které
neovlivňuje vnější teplota, nýbrž sluneční svit. Myslím, že na
střechách domů je spousta vhodného prostoru pro kolektory či fotovoltaické
články. Ano, střechy – toť nevyužité území.
Vím, že sice vlastníš auto, ale snažíš se ho používat co
nejméně. Při své profesi se však musíš přesunovat poměrně často
z místa na místo. Jakým jiným způsobem se tedy kromě jízdy autem
pohybuješ po světě? A vnímáš čas, svět okolo a sebe jinak,
vyměníš-li auto třeba za kolo?
Samozřejmě jezdívám z Černošic do Prahy často vlakem. Poslední dobou
objevuji kouzlo vlaku i pro delší cestování. Na těchto cestách stihnu
spoustu práce, což se mi za volantem nedařilo. Rád chodím pěšky. Buď si
vyjdu podél Berounky do Lahovic a pak pokračuji autobusem, anebo chodím ze
Smíchovské nádraží podél řeky na Lávku, kde často hrávám. Na kole
jezdím spíš na tenis či na výlety. Všechny tyto způsoby cestování mi
přinášejí narozdíl od jízdy autem klid, možnost vnímat krajinu
i sebe.
Poslední otázka se týká Černošic. Po těch letech, co tady bydlíš,
co se ti na nich líbí a co bys tady uvítal, aby se ti líbily ještě
víc?
Černošice se mi pořád ještě líbí, i když se čím dál víc
začínají podobat městu, před kterým jsme sem kdysi „utíkali“.
Stěhovali jsme se sem z Prahy v roce 1991, protože jsme měli malé děti a
chtěli jsme jim dopřát víc volného prostoru, klidu a pobytu v přírodě,
než je možné v Praze. Tehdy to byl pro děti opravdový ráj – louky a
proluky, volná prostranství, svahy pro sáňkování, prostor pro to pravé
dětské dobrodružství, poměrně malý provoz. Pomalu to mizí, nějak to
ustupuje takové až horečnaté výstavbě na kšeft. Z mého úhlu pohledu je
to škoda. Zdá se, že peníze vítězí nad zelení… Doufám, že se přece
jen podaří něco zachovat. Pro ty další děti, které přicházejí a budou
přicházet. Přece není možné, aby naše srdce úplně okorala. O tom
mluvím v odpovědi na první otázku. Snad nebudeme muset zakusit na vlastní
kůži ono indiánské proroctví, které říká: Až pokácíte poslední
strom, až znečistíte poslední řeku a až zabijete poslední zvíře, pak
snad už konečně pochopíte, že peníze nejsou k jídlu.