Proč kandiduji (opět) za Věci černošické? Nasloucháme si, v názorech se rozcházíme přátelsky!
Zastupitelem za Věci černošické (VČ) jsem od voleb 2010. Tyto volby přinesly malou „revoluci“ místních politických poměrů, ukončily polistopadovou dominanci místní ODS, jejíž vyústění patřilo k tomu nejhoršímu, co stranická politika v Česku vůbec vyprodukovala, jak to přesvědčivě zdokumentoval Michal Klíma (Od totality k defektní demokracii. Sociologické nakladatelství 2016; doporučuji přečíst zejména strany 84–90). Na této politické změně měla zásadní podíl skupinka čtyř (v té době) opozičních zastupitelů (Göttelová, Hlaváček, Kalousková, Kořínek), kolem kterých se VČ postupně formovaly.
Od té doby mají VČ rozhodující vliv na politické dění v našem městě a coby starousedlík nepochybuji o tom, že za tuto dobu došlo k pozvednutí samosprávy v našem městě a veřejný prostor zažil mimořádný rozmach. To ostatně dokládají mnohá hodnocení a ocenění od nezávislých organizací a institucí (MMR ČR, MV ČR, Otevřená společnost, Oživení, Fond Otakara Motejla, Deloitte, Týdeník Ekonom). Hodně se toho udělalo. Včetně chyb a nepopulárních rozhodnutí, samozřejmě, kdo nic nedělá, nic nezkazí.
Co však považuji za ještě důležitější, je politický styl, jehož se VČ drží. Někdy to dá hodně sebezapření, ale o to je to cennější. Píšu za sebe a z vlastní zkušenosti. VČ jsou volným a otevřeným uskupením lidí, kteří se na mnoha věcech neshodnou. Dosud však vždy panovala shoda na třech základních principech férové politiky: (1) politika je službou veřejnosti; (2) veřejný zájem je nalézán pomocí (pokud možno) věcné diskuse a argumentování; (3) také rozumní a slušní lidé se občas na něčem neshodnou, vždyť názorový (a zájmový) konflikt je samozřejmou podmínkou svobodné společnosti. Schopnosti přátelsky se rozcházet v názorech si na VČ obzvláště cením. Pokud je někdo přesvědčen, že toto jsou přece samozřejmé předpoklady demokratické politiky, vřele souhlasím.
Zároveň však nelze nevidět, jak moc jsou tyto ideály v rozporu s každodenní politickou realitou. Vstup do politiky za vidinou prosazování vlastních zájmů je v Česku spíše běžný než výjimečný jev, pohleďme na Babišův Agrofert, ale i v Černošicích politiku v minulosti ovládli pozemkoví spekulanti (již zmiňovaný kolaps černošické ODS). A ani politikaření není výsadou vysoké politiky, ačkoli eskapády prezidenta Zemana těžko něco předčí. No a přesvědčením, že vlastní názor je jediný správný, je česká společnost přímo posedlá. Natož pak přiznávání omylů. V politice? Výjimečný jev.
Vstoupil jsem do místní politiky mimo jiné proto, že jsem se styděl za chování čelních představitelů našeho města. Kandidoval jsem tehdy za VČ, protože jejich „zakladatelé“ dokázali nabídnout kompetentní a důvěryhodnou politickou alternativu, která nakonec učinila přítrž politickému šíbrovství. Od té doby již uplynulo hodně času, protestní étos vyprchal. Vzdorovat je ve svobodné společnosti nejspíše snazší než utvářet, ale černošický vývoj mě naplňuje nadějí. Bez ohledu na volební výsledek věřím, že VČ zůstanou i nadále otevřenou platformou pro všechny, kteří ctí pravidla férové politiky, a kteří jsou ochotni věnovat čas a energii ve prospěch černošické komunity. A ať už bude po říjnových volbách hrát v místní politice prim jakákoli strana, přál bych si, aby principy férové politiky i nadále ovládaly veřejné dění v našem městě.