Rozhovor se zajímavou osobností
V Černošicích žije spousta zajímavých osobností. A někdy se dokonce stane, že dva zajímaví lidé vytvoří manželský pár. A to je potom radost je potkat…Takovou dvojicí je nepochybně paní Jana Altmannová a pan Jiří Altmann.
Ona herečka, loutkářka, pedagožka, dabérka. On malíř, grafik, ilustrátor, představitel expresívního dřevořezu. Výstavu jeho děl byste si v žádném případě neměli nechat ujít. Manželé Altmannovi vypadají jako pohádková babička a pohádkový dědeček a když s nimi mluvíte, nabudete dojmu, že snad opravdu z pohádky jsou.
S paní Altmannovou se potkáváme první prázdninový týden na Loutkářské Chrudimi, kam jezdím s dětmi a ona tam vede semináře.
Jak dlouho žijete v Černošicích a jak se Vám tady líbí?
Jana: Můj tatínek koupil náš pozemek v roce 1946 s úmyslem postavit rodinný dům. Stavět začal asi o rok a půl později. Když v roce 1948 začal vládnout lid, tatínek roztrhal přihlášku do KSČ a byl vyhozen ze svého místa v pojišťovně, zbyla z plánů chatka s provizorním zastřešením, protože bychom jinak bývali dostali podnájemníky. V chatě jsem trávila s babičkou vždy od dubna do listopadu celé své dětství. Na Vráži jsem také ve svých třech letech začala chodit do Sokola, který zde pořádal mnoho cvičebních i kulturních akcí pro malé i velké. Vděčně vzpomínám na paní Miladu Bretlovou, která cvičila nejmenší děti a která mne naučila první lidové písničky.
V roce 1974 jsme s manželem, který je mimořádně manuálně zručný, svépomocí přestavěli chatu na rodinný domek. Bydlíme tu moc rádi. Místo, kde člověk vyrostl, sousedy zná ještě jako děti a zanechal za sebou velký kus práce, nelze nemít rád.
Myslíte si, že je v našem městě dostatek prostor pro kulturní a společenské aktivity? Ptám se v souvislosti s diskusemi okolo nákupu, potřebnosti a budoucího využití kulturně společenského sálu v Centru Vráž, který investor vybudoval jako náhradu za starý kulturní dům, který v těchto místech stával a vedení města s jeho koupí váhá?
Vzpomenu-li si na doby, kdy ještě stával náš starý „papírový kulturák“, vytanou mi na mysli ty spousty představení pro děti, která se tu odehrála, na velké množství dalších kulturních akcí, které tu našly svůj stánek, přijde mi od vedení města nerozumné a krátkozraké kulturně společenský sál nekoupit. Současná konzumně nasměrovaná politika je velmi ošidná. Kultura obecně a divadlo pro děti obzvlášť pomáhá stavět mladým lidem žebříčky hodnot, rozvíjí jejich fantazii, učí je krásnu a dobru a ne snaze vlastnit, vydělat a dobře prodat. Doufám, že se v Černošicích najde pár moudrých, kteří budou koupi sálu iniciovat.
Učíte studenty DAMU, ale i dospělé. Čemu, co je náplní Vašeho předmětu?
Pracuji jako pedagog na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, můj předmět se oficiálně nazývá „technika mluveného projevu a jevištní řeč“a mým úkolem je naučit studenty správně dýchat, pracovat s nosným hlasem, dobře artikulovat, autenticky a pravdivě interpretovat jak texty prozaické, tak jevištní verš. Kromě pedagogické práce na DAMU učím ještě na Justiční akademii v Kroměříži absolventy právnických fakult – sebeprezentaci a rétoriku.
Pracujete i jako herečka?
Své poslední představení jsem hrála v roce 1984. Od té doby pracuji hodně v dabingu, v televizi a občas v rozhlase. Nedávno jsem dostala několik rolí v České televizi a roli v seriálu Ulice na Nově. Moje životní štěstí je, že mám práci, která mne nezatěžuje, těší a naplňuje.
Kde hledáte inspiraci pro svoji tvorbu a jaké dřevo máte nejraději?
Jiří: Někdy je to rodina, jindy příroda, architektura nebo literatura. Jeden z mých posledních dřevořezů byl inspirován Kaplického knihovnou a Kaplický je na ní připoutaný tlustým lanem ke kůlu. Mám rád všechna dřeva, která mají výraznou kresbu, ta se projeví při ručním tisku a tvoří v motivech mých dřevořezů důležitou obrazovou složku.