Povídání o mokropeském masopustu
Původně to měl být rozhovor se spoluzakladateli novodobé tradice Masopustů v našem městě – Břeťou Slováčkem a jeho ženou Káťou. Ale řeč se rozbíhala a ztrácela obrysy klasického rozhovoru a proto vám to, co jsem se od nich dozvěděla, předkládám jako krátké počtení o tom, jak se Masopust vrátil do našeho městečka.
Tradici mokropeských Masopustů ukončila v roce 1940 nacistická okupace a komunistický režim, který následoval, její obnovení neumožnil. Rovněž činnost ochotnických divadelních spolků, které měly v našem městě dlouhou tradici a vysokou úroveň, byla po válce utlumena. Naštěstí ne zcela. Paní Marcela Látalová vedla v Umělecké škole skvělé kursy tance (ostatně vede je tam, k velké radosti dětí i rodičů, dodnes) a v roce 1982 vznikl dětský dramatický kroužek pod vedením paní Slováčkové. Díky organizačnímu talentu pana Ivana Látala pak každé léto jezdívali Slováčkovi, Látalovi a „jejich děti“ na tábory, aby tam secvičili hru z pera Břeti Slováčka.
A právě pro tyto děti napsal pan Slováček v roce 1988 féerii, kterou děti předvedly na oslavách devítistého výročí založení Mokropes – nejstarší části našeho města. Největší zásluhu na konání oslav měli tehdy mokropeští hasiči. Spolupráce mezi divadelníky, kteří se postarali o zábavu, a hasiči, kteří zajišťovali technickou stránku věci, klapla na výbornou. Oslavy se vydařily a daly vzniknout myšlence na obnovení tradice mokropeských Masopustů. Zde je třeba připomenout jméno a význam pana Rybky – hasiče a ochotníka v jedné osobě, kulturního člověka a duchovního otce spolupráce hasičů a herců.
Na jaře 1989, ještě před revolucí, se podařilo uspořádat první Masopust, v němž hrály jen děti z dramatického a tanečního kroužku. Mezi masopustní zvyky se tehdy podařilo v rámci možností vsunout i několik narážek na místní poměry i papaláše.
A hned další rok byla tradice mokropeských Masopustů obnovena s plnou parádou. Ten první otevírala a povolovala paní Milada Mašatová, která tehdy řídila okres Praha-západ.
Ideou Masopustu od samého začátku bylo, aby byl náš, místní, mokropeský. Každý Masopust je trošku jiný, má svůj ráz, některé tradiční masky zůstávají, jiné se mění. Vždy na podzim začíná pan Slováček sepisovat texty her a písní a veršíky. Od vánoc herci a muzikanti secvičují. Je třeba obejít domy a dohodnout, kde se masopustní průvod zastaví a kde budou mít hospodyně napečeno a připraveno občerstvení. Některé hospodyně dle slov manželů Slováčkových už dnes zkrátka nelze vynechat.
Děti z dramatického a tanečního kroužku, které byly u začátků mokropeských Masopustů, začaly postupně odrůstat a štafetu po nich převzali další nadšenci nejen z Mokropes, ale ze všech částí Černošic. Můžeme být, myslím, právem hrdí na to, že máme Masopust s nejdelší novodobou historií v Poberouní.